Historie

Historie I

Kdo jsem?

Jsem původním "povoláním" výcvikář a jen snaha odchovat následníka mého prvního vynikajícího psa Bleska z Modřanských hájů mne posunula do chovatelské oblasti. Proto ve své činnosti rozhodčího výkonu, nejdříve II., pak i I. třídy a rozhodčího exteriéru jsem nikdy nezapomínal na skutečnost, že rozšíření německého ovčáka bylo výsledkem především jeho vynikajících povahových vlastností a teprve následně propěstováním i líbivého exteriéru. Jak říká standard, nemá mít NO nikde moc a nikde málo ve svých znacích a ve zdravém těle má sídlit i zdravý duch. Každý NO nemusí být špičkovým v exteriéru, ale měl by mít typický výraz a každopádně by měl mít nadprůměrnou povahu. Samozřejmě každý pes není stoprocentní, ale při chovu musí chovatel vždy v určitém období slevit třeba z oblasti exteriéru a utvrdit povahy, aby se pak následně na takových jedincích dochoval jedinců, kteří jsou jak povaze, tak exteriéru vysoce kvalitní. O tom chovatelství je. Po šampiónech nejsou vždy jen šampióni.

Moje "psí" začátky…

O přírodu jako takovou a vše živé jsem se zajímal odmalička. Jako dítě pocházející ze zahradnické rodiny jsem měl k přírodě blízko, protože Braník byl v té době v podstatě vesnicí na okraji Prahy. Jako malý jsem nesměl mít psa a tak jsem, jak jen to jen šlo, utíkal k branickému cvičišti. I to však přes zákaz, protože tatínek velmi dobře znal několik místních cvičitelů, kteří svých chováním a abstinencí nebyli vzorem svému okolí.
A tak i když jen za plotem, jsem znal jmény všechny psy ze cvičiště a věděl, co mají za zkoušky i zda mají či nemají průkaz původu. Nemožnost vlastnictví psa a hlavně německého ovčáka jsem nahrazoval jinými domácími zvířaty, choval jsem králíky, slepice a holuby, měl jsem také svoje malé zahradnictví, kde jsem se snažil velikostí plodů a množstvím sklizně konkurovat zahradničení na plochách, kde byl tatínek vedoucím.

Díky tomu, že Braník byl jako předměstí v podstatě vesnicí, kde se pěstovala ve velkém zelenina pro hlavní město, měli jsme se sestrou a dalšími dětmi ze zahradnických rodin
krásné dětství. K Vltavě a ani do zalesněných kopců nad Braníkem směrem k Modřanům to nebylo daleko, hned okolo zahradnictví tekl Kunratický potok a tak potřeba čtyřnohého kamaráda, který by nás doprovázel na výpravách po okolí byla stále větší. V době, kdy moje touha mít psa zvítězila nad strachem, co tomu řeknou rodiče, jsem několikrát odchytl cizího psa a předvedl na tehdejší národní výbor nalhávaje si, že mi ho nechají, když jsem ho přece našel. Po posledním odchytu však foxteriér Armín překousal provaz a pokousal domovnici. To byla poslední kapka věnovat se kynologii a tak pohovor s tatínkem nebral konce a na čas učinil návštěvy cvičiště naprosto nereálnými. Tatínek měl neskutečné nadání. Co si přečetl, to si pamatoval, jeho znalost dějin byla neskutečná, hře na klavír a malovat všemi možnými technikami se naučil sám. Na piano dokázal hrát, resp. improvizovat celé hodiny a zahrál jakoukoliv písničku či árii. Jenže já, dějiny jsem nenáviděl, piano teprve a malování, no hrůza.
Ale odvážnému štěstí přeje. Po několika týdnech, kdy ostražitost otce opadla díky zlepšení ve hře na klavír (snem mého otce bylo, aby ze mne byl klavírní virtuóz) jsem, opětovně uskutečnil návštěvu cvičiště, jak jinak než visíc na plotě tak abych slyšel a viděl co nejvíce.

Psal se rok 1964
Konečně mám psy – sice ne vlastní, ale hned dva a mám s čím cvičit.

Historie II

Zcela náhodou si mne všimla bývalá manželka jednoho kynologa, který sice s jejími psy často chodil, ale taky je často někde nechal ležet u hospody a navrhla mi, zda bych nechtěl chodit venčit její dva německé ovčáky a případně je i cvičit. Celou noc jsem z toho nespal, strachem, zda si to nerozmyslí. Začátky ale nebyly jednoduché. Exmanžel, když zjistil jak se věci mají, najednou začal chodit dříve a dost často mi se psy někam odešel, tak abych je nenašel. Po čase zjistil, že jsem skutečně do psů blázen a situace se změnila tak, že mi sice nepomáhal, ale alespoň mi nedělal naschvály. On měl ještě jednoho německého ovčáka, který byl zatím ustájen vedle dvou psů jeho bývalé ženy v kotci u Branické sokolovny, ale po roce se odstěhoval do jiného bytu a Vlčara, zvaného Šaldu vzal k sobě, tak pak byl klid. Potkávali jsme se jen občas na cvičišti. Vlčar nebyl žádný obyčejný pes, sice NO bez průkazu, ale byl jako hrom a měl všechny tehdejší zkoušky, dělat mu figuranta nebyl žádným med, kousal a vlastně všechno dělal s vervou, při obraně byl doslova nebezpečný, byl silný, velký, velmi dobře stavěný, černý s velkými, sytě žlutými znaky. Uměl neskutečně mnoho dalších věcí, ostatně, jako v té době i jiní psi.

Herta a Cyrus

Herta z Brigitina dvora byla přímou dcerou Ajaxe v. Bergmannseck a Etny z Brigitina dvora, pocházela z chovu manželů Votavových, kteří byli v té době poměrně uznávanými chovateli, vlastnili například špičkovou Agu Jibepa, dceru vynikajícího plemeníka 50. let, Gastona z Kotěšova. Měla jen ZM, ale neuměla nic, protože od zkoušky, tj. více jak dva roky se s ní nic nedělalo. Špičkově honila myši, zajíce a bažanty. Byla však neskutečně náruživou aportérkou a žravá, takže za aport a polomáčené sušenky udělala vše. Složil jsem s ní ZVV2, OP 1 a 2 a v roce 1967 se probojoval na MR mládeže. Jedničku za mne dělal exmanžel majitelky, protože jsem ten den dostal zákaz vycházení, tzv kasárníka. Nakonec jsem otce obměkčil tvrzením, že už stejně na zkoušku nemohu a tak mne pustil se koukat. Netušil, že moje těžkosti s rodiči pochopí rozhodčí Hamerník a tak jsem alespoň složil svoji první zkoušku OP 1 s Cyrusem, se kterým jsem byl také na soupisce. Cyrus z Eleonory byl vynikající pes se středně dlouhou srstí, syn Gina z Václavky a Iry z Belzů, překrásně zbarvený, neskutečný stopař i obranář, v poslušnosti pouze neplazil, protože měl zkrácené šlachy na zadních nohách po úrazu. Složil ZV3 a SP 3. Jinak dělal vše s vervou, chůzi u nohy měl jako současní psi, doslova jsem ho ničil chůzí ve skládce, ale on ze mne stejně oči nespustil. Aportér neskutečný, na stopě našel i jehlu s nití. V té době byl již 7 letý, ale neutuchajícího temperamentu. Kdybych měl čas mu našlapat třeba dvacet stop tak i na tu dvacátou šel s neskutečným zájmem, jako na první. Problém bylo u něj jen s pouštěním, ze mne si nic nedělal,navíc se rval jako kat. Ještě jako dvanáctiletého jsem ho někdy vzal na stopy a pustil ho na stopu vypracovanou jiným psem,kde jsme nechali ležet předměty. Pak jsme ho pustil jen na nášlap, on všechny nakonec, neskutečně šťastný, že má činnost, přinesl najednou. Při tom, jaký byl při obraně byl i neskutečný mazel, mazlení doslova vyžadoval a toho kdo přestal, varoval vrčením. Vše dělal s neskutečným nadšením.

Můj první pes

Po poslední „krádeži“, kdy jsem vyslechl rodiče, jak se dohadují, že vlastně dělám jiným co se nestarají o vlastní psy „otroubka“, jsem se ihned rozhodl pro radikální řešení. Vypůjčil si peníze a koupil si vlastního psa. Blesk z Modřanských hájů byl příbuzný Herty, její otec byl jeho dědem z otcovy stravy. Byl synem Klama z Krejčů, a Borky z Jocha. Známými, povahově špičkovými jedinci byli sourozenci jeho otce - Kyras z Krejčů, ještě v deseti letech výborný na speciální výstavě NO v Pardubicích, neskutečně sebevědomý pes, pevných nervů, nakryl vše, co neuteklo. Kid a Kantor svoje prvotřídní povahy předváděli na mnoha soutěžích i mistrovstvích. Borka z Jocha hlídala od malička továrnu v Modřanech, kde jí všichni přáli a tak byla neskutečně tlustá. Tato celočerná fena však měla vrh štěňat s chovným psem a když tyto viděl tehdejší ústřední poradce chovu p. Belza, zapsali dodatečně po splnění výstavy a bonitace Borky vrh do plemenné knihy a tak se pak už s PP narodil i můj Blesk. Borka z Jocha pocházela ze špičkové pracovní krve, byla synem Alana z Herštýnského hradu po Amorovi z Písečnice (otec Dana z Hořejšího dvora) a Blanky ze Štůlovny, několikanásobné účastnice celost. přeborů ve výkonu, dcery Freda Frauleinsplatz. Nebylo divu, že byl Blesk neskutečně temperamentním a ochotným. A to, že to byl vskutku výjimečný pes dokládá i jeho ohodnocení, kdy na bonitaci v jedenácti měsících (narozen 9.7.1963, bonitace 12.6.64!) obdržel od komise v povaze známku 6.A, kdo pamatuje zkoušku povahy na bonitacích
v tehdejších dobách, tak ví o čem píši.
Znal jsem ho odmalička, stejně jako všechny ostatní psy na cvičišti v Braníku, patřil Fr. Kosíkovi, který s ním cvičil, ale když se oženil, neměl na psa čas a tak se Blesk po více jak dvou letech nečinnosti ocitl zpět na cvičišti, jako 4,5 roku starý. Blesk byl skutečně hoden svého jména, ač silný, hlavatý, váha pořád okolo 40 kg, kypěl temperamentem, který se dal zvládat jedině doslova ničením výcvikem. Byl to vynikající pes v povaze, škoda, že než jsem na něm vychoval několik figurantů a s jejich pomocí pak Bleska připravil na výběry, byl již za vrcholem své výkonnosti. Navíc po prvních úspěšných vylučovačkách 1969 Blesk na čas ochrnul a vypadalo to na konec jeho závodění. Přesto jsem se s tímto sedmiletým poprvé probojoval na MR v Sezimově Ústí 1970 a následně ještě do Dubňan u Hodonína 1971, pak následovala vojna. Blesk se dožil úctyhodných téměř 14 let. Uhynul v den, kdy Bini Clark vyhrála jednu ze svých Krajských výstav, narodil se 9.7.1963 a zemřel 22.5.1977. Na výstavách byl velmi dobrý, měl ZVV 3, ZPO a 2x UM (Účast na Mistrovství). Vyhrál jsem s ním řadu závodů. Byl to pes, na kterého se nezapomíná.

Historie III

Můj první vrh

Název chovu mám chráněný od září 1970, ale první vrh byl na zapůjčené feně, kterou jsem známým připravil na bonitaci, v životě nikde nebyla, ale byla jen neznalostí poznamenána, v kruhu kousala hned napoprvé, ale za 3 týdny nebylo reálné připravit ji na kontrolní výkon. Byla to světlá, přerostlá fena Bessy z Roztěžského zámku (Nero Vidio a Agara z Prosíka) pro její světlý pigment, bonitace 7 KOTU 7, jsem ji nakryl Uralem Onyx, synem Norba v.d. Murenhutte a Jalty Onyx). Bessy byla silně zkrmená při krytí a tak jsem ji raději nakryl 3x ob den, porodila 3x. Tedy první den 6, druhý 4 a třetí 4, celkem 14, ale jak z toho byla mimo, tak když jsme jí po porodu 4 štěnata zabili, začala štěňata schovávat a 4 tak uhynula. Odchovala 4 štěňata, 2 psy a 2 feny, jedna z fen Aša Clark, velmi dobrá, ZVV 2, 6DKV 7, byla matkou úspěšného psa 3x UM celost. přeborů a vítěze mnoha soutěží Asmara Dacis, ZVV3, druhý všestranný Klatovy, vítěz ve stopě 1981, měl však těžkou dysplasii, jeho sestra Alka Dacis, negativní, měla ZVV 2.

Barbara Onyx

V den, kdy jsme s Bleskem vyhráli Memoriál Dr. Lackingera (Kobylisy, podzim 1971) jsem poznal Barbaru. Jméno jí dal sám Psí Ďábel. Byl to barbar vtělený do feny. Neskutečně temperamentní, překrásná dcera Lidy v. Nibelungem a Muschky v. Stauderpark. Původní majitelka na ní neměla čas a tak nedostatek činnosti se trochu podepsal na její divoké povaze. Později se zklidnila, ač oplývala temperamentem až do konce života, byla naprosto ovladatelná. Protože byl Blesk na výstavě jen velmi dobrý, nakryl jen asi 4 feny, to ale byl už skoro devítiletý a zabřezla jen jedna. Samozřejmě, že mým snem bylo mít jeho potomka.
Protože jsme s majitelkou Barbary Rusalkou Krbcovou byli soupeři na mnoha závodech, i mistrovstvích, dozvěděl jsem se o možnosti koupě Barbary jako snad první. A ač vojna hrozila, fenu jsem, opět potají, koupil. A nikdy nelitoval. Sice s Bleskem nezabřezla ale z každém vrhu, ať již v CHS Basileje (Zack v. Silberhals a Gotz v.d. Paarguelle), tak u mne dala velmi kvalitní potomky, řada se jich vinou majitelů do chovu nedostala, ale pokračovatele po ní mám dodnes. Všichni se vždy vyznačovali výborným nosem a nadprůměrnými povahovými vlastnostmi. S výjimkou jediné feny po Jalk v. Bachgautal dala 11 negativních potomků a výbornými klouby se její potomci vyznačují dodnes, již sedmou generací. Barbara měla od porodu Bini opakovaně záněty dělohy, takže zabřeznutí s Jalkem a následně Gertem byl víceméně zázrak.
S Jalkem porodila 3 štěňata, vrh C, jednu fenku jsem v neskutečně bídném stavu koupil zpět, ta jediná měla postih, druhou jsem prodal, ovlivněn jedním významným kynologem,
do rukou, kde se sice měla výborně, ale do chovu se nedostala. Pes byl celý Jalk, ale také s ním nic nedělali.

Bini Clark

S Gotzem v.d. Paarquelle, synem Světového vítěze Ajaxe v. Haus Dexel, měla Barbara velmi úspěšný vrh N z Basileje (Nik, Nor, Nera, Nicca, Nera, Nora). Bini zbyla sice z deseti štěňat jediná, ale stála za to. Vyhrála mnoho výstav, jen dvakrát byla druhá, a jedenkrát třetí.
Svým pohybem v kruhu v té době neměla konkurenci, byla nejen neskutečně “chodivá“ ale hlavně neskutečně cvičitelná. Složila ZVV3, ZZP l a ZLP l, výborně stopovala i kousala. Jediným jejím problémem bylo štěkání, protože do svých 5ti let trpěla úporným zánětem v uších. Tehdy mne pozdější státní trenér, dnes Mistr sportu Václav Schober přemlouval, aby s ní startoval na vylučovačkách, ale já honbou za tituly její první krytí odkládal a tak jsem ji poprvé kryl až v jejích více jak 3 letech. Bini rodila obdobně jako její matka početné vrhy, ale většinou samé psy, nebo jen jednu, dvě feny. Teprve později s Carem v. Rheindorf, synem Světového vítěze Marka v Cellerland dala 2x 3 feny, pak v posledním vrhu s Faxem Cardinál porodila v devíti letech 10 štěňat, z toho 4 feny, které jsem samozřejmě nechal, spolu se dvěma dalšími psy. Byly to pěkné feny, Tixi byla druhá ve výb. tř. 1987 v Novém Městě nad Váhom, Tissa výborná, ZVV 1, Toxi šp-.velmi dobrá, ZVV 2, a Trixi.

Grando Clark

Barbara byla již stará, když byl dovezen v té době jeden z nejkrásnějších psů Gert v. Lowenhain, syn Erose v. Adeloga, bratr Dicka v Adeloga. Kromě vynikající povahy vynikal překrásnou hlavou a hřbetní linií. Poprvé s ním Barbara nezabřezla a dokonce měla zánět dělohy, ale já to prostě chtěl a tak jsme to ještě jednou zkusil a narodil se Grando, skoro v jedenácti letech ho Barbara 67. den porodila, Ani jsem nedoufal, že v sobě štěně má, a když jsem ho uviděl, modlil jsem se, aby to byla fena. Byl to Grando a byl to pan pes až do smrti, musel být utracen ve věku více jak 12 let, uznával jedině mne. Manželku sice nikdy nekousl, ale vrčel na ní a nechal se jedině nakrmit. Malého Ondru zbožňoval, ten ho dráždil koštětem, až pes úplně šílel, ale když otevřel jsem kotec, rázem to byl jiný pes a celého ho olízal. Dospělého by pěkně pokousal. Celý život musel nosit košík, sice nenapadal, ale neriskoval jsem, věděl jsem dobře, kdo jsou jeho rodiče. Barbara ani Gert, ten už vůbec ne, nebyli dobrosrdečnými NO. Svým potomkům sice Grando nedal exteriér svých rodičů, ač malá štěňata byla velmi pěkná, ale z většiny vyrostli jen lehce nadprůměrní jedinci v exteriéru, co neměli v exteriéru, to na straně druhé jim bylo vynahrazeno v povaze.

Karina z Boskovštejna

Karinu jsem poznal na výstavě v Sezimově Ústí. Běhala za mnou, když jsem předváděl kamarádce fenu, která sice vyhrála, ale spíše jen proto, že Karina neměla zkoušku a tak nemohla být výborná. Tak se mi projevem i exteriérem líbila, že jsem hned nabídl jejímu chovateli i majiteli p. Karbašovi, že ji koupím. Tehdy nechtěl, když ale zakousla se svojí matkou Lexou z Marušky sousedovi prase a navíc matku zle pokousala, tak mi ji prodal. Dal jsem za ni jako student neskutečný dvojnásobek běžné ceny chovné feny. Ale nezklamala mne. S potomkem Barbary dala vrh D, který vešel do dějin. Celý vrh byl absolutně nezdolného temperamentu, při obraně nebezpečný a vlastně nebezpečný všemu živému. Dantes, ZVV 2, ZZPl, výborný, 5 CI5, negativní. Dasso, ZVV 3, výborný, 5 JCI 5, negativní. Dessy velmi dobrá, ZVVl, 6 KI 5. Dixi výborná, ZVV l, negativní. Byli vynikajících povah a také je předávali. Řada dnešních účastníků výběrových soutěží má v sobě buď Dantese nebo Dassa. Je však skutečností, že do smečky natožpak do rodiny to jedinci nebyli. Byli příliš sebevědomí na to, aby snesli další jedince. Aport a žrádlo? Za to byli schopni zabít. Nejhezčí ze všech byl Dius, který jediný měl postih 2/1, ale byl kopií své matky Kariny, bezvadně stavěný, do chovu se nedostal, ale do konce života sloužil u policie, kam byl prodán, protože nenáviděl syna svého majitele, který zemřel.

Pokračování někdy příště.

Další >